Tragédie na střední škole Columbine se odehrála 20. dubna 1999. Columbine High School se nachází ve čtyřicetitisícovém městečku Littleton. Město leží v okrese Jefferson County, nedaleko Denveru, hlavního města státu Colorado. Dva studenti této školy, Eric Harris a Dylan Klebold, zde toho dne zastřelili dvanáct svých spolužáků, jednoho učitele a nakonec sami sebe. Dalších 24 studentů zranili, mnohé vážně. Nijak celou událost nezveličuji, když o pár řádků výše píši o tragédii, kterou poznal celý svět. Columbine je skutečně dobře známá a pro celé Spojené státy se jedná o tragédii s dosti hořkým a osobním nádechem. Proto mě zamrzelo, když jsem zjistil, že na českém ani slovenském internetu nenajdete o celé události ani jeden jediný komplexnější článek. Celý masakr je dodnes považován za nejhorší střelbu na amerických školách a za druhý nejhorší útok na školy v historii hned po neštěstí v Bath School, kde 18. května 1927 zemřelo při sérii bombových útoků 45 lidí, převážně dětí.

Masakr spustil mimo jiné debaty o právech držení zbraní a o snadné dostupnosti střelných zbraní ve Spojených státech. Na toto téma se mimo jiné zaměřil také levicový novinář Michael Moore ve svém silně zavádějícím a zkresleném, ale přesto oscarovém dokumentu Bowling for Columbine z roku 2003. Diskuse se také zaměřovaly na násilí ve školách a také na násilné filmy a videohry a jejich roli v americké společnosti a vliv na mladé lidi. Několik obětí, u kterých se věří, že byli zavražděni za své náboženské přesvědčení, se stalo zdrojem inspirace pro druhé, především pro křesťany. Mluvilo se také o bezpečnosti na školách, mnoho odpůrců střelných zbraní začalo zbrojit proti tzv. „goth“ kultuře, heavy metalové hudbě, farmaceutickým antidepresivům užívaných dětmi, násilným filmům apod., které považovaly za „spoluviníky“ celé tragédie… Celá akce pak také spustila tzv. morální paniku, během které bylo v následujících letech v celých Spojených státech ze školy propuštěno na patnáct studentů, z nichž někteří se dopustili takových přestupků jako byla slova „Jestli ten test nenapíšu na jedničku, zabiju se,“ apod. To vše a mnohem více je Columbine. To nejdůležitější se ale neodehrálo 20. dubna 1999, kdy se tragédie stala, ale v roce 1981, kdy přišli na svět její hlavní aktéři.

Eric Harris
(9. dubna 1981 – 20. dubna 1999)

Z dvojice střelců se nejdříve budu věnovat Ericovi. Dylanovy nejbližší a kamarádi totiž tvrdí, že poté, co se s Ericem Dylan poznal, jeho chování se v některých směrech změnilo – s Ericem se čím dál častěji scházel a podle většiny lidí, kteří oba kluky znali, to byl právě Eric, který měl na Dylana obrovský vliv.


Eric David Harris se narodil ve Wichitě, ve státu Kansas. Jeho nejbližší rodina byla složena z rodičů Wayna a Kathy a staršího bratra Kevina. Ericovo dětství bylo ve znamení častých stěhování, jeho otec totiž pracoval v americké armádě jako pilot vojenských letounů a musel se za svou prací s rodinou několikrát stěhovat, jen během Ericova dětství se musel Wayne i s rodinou přesouvat přes jedenáct různých základen od Ohia, přes Michigan až po New York. Nicméně v červenci roku 1993, kdy Wayne Harris odešel z armády natrvalo, se rodina defitivně přestěhovala z newyorského Plattsburghu do městečka Littleton v Coloradu, kde Eric nastoupil na základní školu Ken Caryl. Když žil v Plattsburghu, byl prý Eric „naprosto normálním klukem“. „Spadla mi čelist, když jsem to slyšel,“ řekl v roce 1999 Ericův tamější spolužák Kyle Ross. „Byl typickej kluk, nic takového, co se o něm teď říká v televizi. Byl naprosto obyčejný, zajímal se o plno věcí,“. V Littletonu pak Eric potkal svého nejlepšího kamaráda Dylana Klebolda. V roce 1996 Harrisovi koupili nový dům za 195 tisíc dolarů na Pierce Street. Stál jen pár kilometrů jižně od školy Columbine. Ve stejném roce nastoupil Eric právě na střední školu. Zde potkal Brookse Browna, se kterým se taktéž sblížil. Navíc Brooks se již od první třídy znal s Dylanem, který v Littletonu žil od útlého dětství, takže se ti tři stali dobrými přáteli. Zatímco Brooks zůstával téměř stejný, na Dylana měl Eric velký vliv, který se ještě stupňoval, když spolu začali chodit na školu.
Velkým Ericovým snem bylo připojit se k americkému námořnictvu, jen co dokončí školu. Právě na jaře 1999 si podal žádost o přijetí, která byla ale námořnictvem zamítnuta. Důvodem tehdy byla skutečnost, že Eric užíval lék Luvox, který byl považován za lehčí drogu. Jinými slovy, šlo o docela silný lék, který mu byl doporučen lékaři a psychology kvůli jeho problémům se zákonem z ledna 1998, o kterých se dál ještě zmíním.

Po střelbě se objevily některé teorie, které mluvily o tom, že byl Eric během útoku zdrogovaný a že právě vliv této drogy z velké části přispěl k celému neštěstí. Pitva, která proběhla hned další den po Ericově smrti, však neprokázala žádný větší stupeň těchto látek v jeho těle. To souhlasí s prohlášením Ericovy rodiny, které hovořilo o tom, že Eric už delší dobu Luvox neužíval. To samozřejmě vyvolalo diskuse o tom, že právě přerušení užívání léků způsobilo náhlou agresi. I tato teorie má však svoje velké mouchy, protože žádná vysoká škodlivost/návykovost léku nebyla nikdy prokázána. Další teorie pak hovořila o tom, že důvodem Ericovy agrese bylo jeho nepřijetí k armádě. I zde však autoři těchto myšlenek příliš nepochodí, protože zpráva o Ericově zamítnutí přijetí přišla víkend před masakrem a Eric se o ní do své smrti nedozvěděl.

V druhém ročníku na střední škole (1997) pracovali společně Eric a Dylan v BlackJack Pizza – na místě, kde později od svého známého Marka Manese koupili jednu ze zbraní, jenž později použili při útoku na Columbine. Během třetího roku na Columbine pak Eric potkal Tiffany Typherovou, se kterou prožil krátký vztah, jen byl však náhle ukončen klidným rozchodem. Eric potkal Tiffany ve speciální třídě zaměřené na němčinu, kterou sám Eric doslova zbožňoval. Poslouchal německou hudební skupinu Rammstein a texty jejich písní dokonce překládal do angličtiny a posílal je známým. Eric s Dylanem pak mimo jiné trávili plno času u počítačových her a internetu. K počítačové hře Doom II, jenž byla jednoznačně jejich nejoblíbenější, dokonce Eric vytvořil několik vlastních levelů, které jsou dodnes ke stažení na internetu. V roce 1997 pak Eric i Dylan způsobily několik vandalských útoků ve svém okolí. Šlo však jen o drobné přestupky a ze strany obou chlapců se jednalo především o legraci, než o vážně míněné kroky. U Dylana se důvody k podobným činům hledají jen obtížně, u Erica šlo o možnou kompenzaci jeho problémů na škole. Během svých studií na Columbine se totiž Eric často stával obětí šikany ze strany tzv. Jocks. To bylo na této škole souhrnné označení pro všechny školní sportovce – pro fotbalisty, baseballisty, basketbalisty apod. Ti Erica sice fyzicky nenapadali, avšak často měli k jeho osobě ironické poznámky a několikrát na Erica také mířily posměšky. Ač na toto všechno téměř nereagoval, získával si Eric čím dál větší nenávist k těmto lidem. Vyšetřovatelé se však po útocích z 20. dubna 1999 shodli, že velký zlom přišel na konci ledna 1998. 30. ledna se totiž Eric s Dylanem na ulici pokusili vykrást bílou dodávku, ve které předpokládali, že by mohli najít cennosti. Byli však chyceni, zatčeni policií a obviněni z krádeže a nedovoleného vstupu na cizí pozemek. V následujících měsících museli čelit vyšetřování a Eric byl nucen podstupovat sezení, na kterých se měl pokoušet o potlačování hněvu. S úspěšnou „léčbou“ se však mohl po několika měsících naplno vrátit do života. A právě na jaře 1998 se v denících a notebocích Erica i Dylana objevovaly nenávistné útoky vůči jednotlivým lidem na škole nebo proti škole samotné. Ano, dnes se to může zdát téměř neuvěřitelné, ale během vyšetřování policie z Jefferson County zjistila, že oba kluci vražedný útok plánovali už jeden celý rok před samotným činem. Za tu dlouhou dobu nedali nic znát, nikdo, včetně jejich nejbližších, nezpozoroval na chování obou chlapců nic neobvyklého. Eric plánoval život v armádě, Dylan byl s několika lidmi ze střední již dopředu domluven na budoucím životě na vysoké škole. Krutou realitou dnes už ale je ta skutečnost, že toto všechno nebyly jejich sny, ale jen snaha zakrýt to, co skutečně chystali. Snaha bohužel dokonale úspěšná.

Ericovy fotky ze střední. Čtvrtá je z posledního ročníku na Columbine High.

První tři fotky jsou z roku 1998. Na poslední fotce je Eric zachycen ve fotbalovém dresu na základní škole.

Dylan Klebold
(11. září 1981 – 20. dubna 1999)

Dylan Bennet Klebold se narodil v Lakewoodu v Coloradu. Jeho nejbližší rodinu tvořil otec Thomas, matka Susan a starší bratr Byron. Thomas byl uznávaný geolog, Sue doktorka. Oba pocházeli z Columbusu v Ohiu, kde také před lety chodili na tamější univerzitu. Sue pocházela z prominentní židovské komunity.
Dylan byl v Littletonu od svého dětství, takže i právě tady absolvoval veškeré typy vzdělání. Nejdříve nastoupil do školky Normandy. V prvním a druhém roce ve školce se dokonce stal součástí programu CHIPS, který v jakémsi kroužku soustřeďoval „obdarované“ a talentované děti. V roce 1993 pak Dylan přestoupil na základní školu Ken Caryl. Jeho rodiče řekli vyšetřovatelům, že tento krok – přestup na novou školu – byl pro jejich syna dosti obtížný, protože Dylan byl velmi tichý a nesmělý kluk. V prvních letech na škole se však stal součástí fotbalového a baseballového mužstva. Již od prvního ročníku na základní škole trávil velké množství času se svým kamarádem z dětství Brooksem Brownem. Erica pak poprvé potkal v sedmé nebo osmé třídě, když Harris taktéž nastoupil na školu Ken Caryl. Skutečnými přáteli se Eric s Dylanem však stali až na střední škole – na Columbine oba společně i s Brooksem nastoupili na podzim roku 1995. Ve stejném roce mimochodem dostala škola Columbine vysoký příspěvek od státu, který činil 15 milionů dolarů. Z části peněz bylo pořízeno vybavení do počítačové učebny, do knihovny a vedením školy bylo také nakoupeno nové vybavení do školní jídelny a kavárny. Hned v prvním roce na škole se stal Dylan aktivním v přípravě školních divadelních her, které mohli studenti na náklady školy připravovat. Působil zde jako koordinátor hudby a světla. Navíc se společně s Ericem stal součástí columbineské video produkce, což byl jakýsi kroužek studentů Columbine, který se zabýval natáčením amatérských filmů. V průběhu let, kdy spolu budou Eric a Dylan spolupracovat, společně vytvoří několik krátkých a amatérských snímků s námětem nájemných zabijáků. Nejznámějším z těchto filmů je Hitman for Hire (odkaz na video je uveden dále) a Eric a Dylan zde vystupují jako nájemní zabijáci oblečení v dlouhých černých nepromokavých kabátech. Během svých studií se Dylan seznámil s Robyn Andersonovou, se kterou v následujících letech chodil a od které se vlastně až do své smrti neodloučil. V prosinci 1998 to byla právě Robyn, která pro kluky za jejich peníze koupila dvě brokovnice a jednu loveckou pušku. V té době Eric ani Dylan ještě nedosáhli věku osmnácti let a Robyn byla tedy jediná, která mohla zbraně koupit, aniž by kvůli tomu musela mít problémy se zákonem.

Důležitou roli v životě obou kluků sehrála i tzv. Trenchcoat Mafia, tedy Mafie dlouhých kabátů. Šlo o skupinku několika lidí přímo z Columbine a jejího okolí, která se vyznačovala tím, že její členové nosili dlouhé černé kabáty. Krom toho byli ale také někteří z nich vlastníky střelných zbraní, nejčastěji legálně zakoupených pistolí.

Zleva: fotky ze všech čtyř ročníků na střední škole. Poslední fotka je ze čtvrtého ročníku. Dylan má tričko s nápisem "Sériový vrah".

Úplně vlevo je Dylan se svým a Ericovým kamarádem Brooksem Brownem, zcela vpravo je zase fotka z opravdu zvláštním nádechem - Dylan se svou dívkou Robyn na maturitním večírku tři dny před masakrem.

Nakonec je zvláštní, že si k sobě tito dva našli cestu. Vždyť ve výsledku byli oba tolik odlišní. Zatímco Dylan se relativně připojoval k dění na škole, Eric jej téměř ignoroval. Dylan se stal (ale jen v prvních dvou ročnících) součástí několika sportovních týmů, Eric se od sportování na škole naprosto distancoval. Dylan měl na škole velké množství přátel, pro Erica na škole krom několika dívek znamenal Dylan téměř všechno. Na druhou stranu byl zase Eric ve srovnání s Dylanem mnohem lepší a pečlivější student – mimo jiné uměl výborně programovat a také téměř plynule mluvit německy. Co je tedy nakonec svedlo dohromady? Někdo se domnívá, že láska ke zbraním, někdo si myslí, že to byla fascinace násilím a agresí, ale nikdo se to teď už doopravdy nedozví.

Leden 1998
Při pokusu vykrást drahý automobil je Eric s Dylanem dopaden policií. Oba kluci jsou relativně brzy propuštěni, musí však podstoupit program, který u nich má vyvolat větší snahu při spolupráci se "systémem". Eric dále navštěvuje sezení, při kterých se má pokoušet potlačovat svůj hněv. Dylan i Eric však nakonec dostanou od psychologů, kteří podepsali jejich propouštěcí formuláře, „vysoká doporučení“, se kterými se mohou plnohodnotně vrátit do společnosti.

Březen 1998
V Ericově notebooku se objevují první zmínky o útoku, který má být veden proti jeho škole. I Dylan na jaře stejného roku píše zase do svého deníku např. o nevědomosti lidí, která musí být potrestána smrtí. Eric se také zmiňuje o nacistech. Píše, že zatímco oni chtěli vyřešit židovskou otázku vyvražděním všech Židů, on by si nejvíce přál vyhlazení celého lidstva, včetně likvidace sebe samotného. V denících obou kluků se také objevují detailní mapky školy s popisky, které označují místa, kde by mělo být v době útoku co možná nejvíce lidí.

Školní fotky z roku 1998. Na obou obrázcích můžete krom Erica s Dylanem vidět i ostatní členy Trenchcoat Mafia. Záliba ve zbraních se nezapře.

Léto 1998
Na internetu se objevuje online nová Ericova stránka. Popisuje na ní, jak si podomácku vyrobit výbušninu, která „může během oslavy posloužit jako pěkná výzdoba“. I když tyto webové stránky znají i lidé blízcí Ericovy, nikdo nezasahuje. Krom této stránky vystavuje Eric na internetu i několik dalších webů, ze kterých je možné stáhnout si například jeho vlastní naprogramované levely do hry Doom.

Podzim 1998
Eric s Dylanem natáčí pro svou třídu ve video kroužku krátký amatérský film. Hrají v něm nájemné zabijáky, kteří mají za úkol zavraždit nepohodlného svědka. Film je natočen docela naturalisticky a detailně je v něm zobrazena i smrt onoho nešťastníka. Film vyvolal ve třídě rozporuplné reakce – některým film přišel zvláštní, jiným se zase líbil. Vždyť je to jen legrace. (Vlevo na fotce můžete vidět záběr přímo ze zmiňovaného filmu. Některé scény se odehrávaly dokonce přímo ve škole)

Eric s Dylanem se připravují na natáčení filmu. Na videu se sešli u Ericova auta, do kufru dali svou výzbroj, ještě si zapálili a jeli do školy natáčet. Jak moc podobné mohlo být ráno 20. dubna 1999..... Kamerou je snímá další student z Columbine, který s nimi do video-kroužku chodil. (Omluvte špatnou kvalitu obrazu.)

Prosinec 1998
Dylanova přítelkyně Robyn koupí v obyčejném obchodním domě pro oba kluky dvě brokovnice a jednu pušku. Náboje pak Eric dokoupí ve Wall-Martu hned dole na ulici pár kilometrů od svého domu.

Leden 1999
Philip Duran, Ericův a Dylanův spolupracovník z BlackJack Pizza, jim doporučí dvaadvacetiletého Marka Mannese, který je prý schopen velmi jednoduše koupit zbraně a za stejnou cenu je pak tajně prodat. Dylan od něho ještě v lednu koupí TEC-DC9, velmi přesnou poloautomatickou pušku za 500 dolarů.

Březen 1999
Eric, Dylan i Robyn se na jaře 1999 několikrát objeví ve společnosti Trenchcoat Mafia, o které jsem se již zmiňoval. Tito lidé, stejně jako Eric s Dylanem, měli také velkou zálibu ve střelných zbraních všeho druhu, což dost dobře ukázali i na jejich společném amatérském videu, které si natočili pro sebe. Ono video se jmenuje  „Rampart Range“. Odehrává se v lese několik kilometrů od Littletonu a jsou na něm krom nich vidět i Mark Mannes (od něhož Dylan na jaře koupil pušku) a Jessica Miklich, což jsou další členové skupiny. Střídají se a střílí ze zbraní všeho druhu – z pistole, lovecké pušky a dvou brokovnic, které mají Eric s Dylanem již od předešlého prosince. Jako terč jim slouží kmeny stromů a staré nepoužívané bowlingové kuželky. ZDE Eric s Dylanem své zbraně nabijí. Všichni se velmi dobře baví. (Na video se můžete podívat na youtube.com - má čtyři části a velmi zvláštní nádech, když si uvědomíte, že sledujete sedmnáctileté děti: ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.)

Eric (vlevo) a Dylan se právě připravují k akci. V úplně stejném oblečení i s brýlemi na očích a s kšiltovkou na hlavě přišli v osudný den do školy. Teď jdou střílet, zatím ještě "nanečisto" - zbraně mají sice pravé a nabité, ale jdou si zastřílet do lesa. Na stromy a na kuželky...

9. duben 1999
Eric jedenáct dní před tragédií slaví své osmnácté narozeniny. Večer k němu přijedou Dylan s Robyn. Nechtějí, aby byl na své osmnáctiny sám.

16. duben 1999
Sean Kennedy, dvanáctiletý soused Harrisových a chlapec, který s Ericem často hrával pozemní hokej přímo na jejich ulici, později vypověděl, že v pátek šestnáctého a také následující víkend byl Eric celé dny zavřený v garáži a on občas slyšel zvláštní zvuky, které mu připomínali tříštění skla.

17. duben 1999
Sobotní noc. Velká sláva na Columbine. Probíhá totiž maturitní večírek. Na tzv. prom party se objevuje i Dylan se svými kamarády ze školy a Robyn. Eric chybí a zůstává venku. Na večírku je i Rachel Scottová, která bude za tři dny zabita ve škole. Její partner Nick Baumgart, který ji na večírku doprovází, je blízkým kamarádem Dylana i Erica. S Dylanem se Nick zná od dětství.

V průběhu dubna 1999
Přesný průběh akce je již naplánován. Hovoří o tom i poslední záznam v Dylanově deníku:

„Walk in, set bombs at 11:09, for 11:17 Leave, set car bombs. Drive to Clemete Park. Gear up. Get back by 11:15 Park cars. set car bombs for 11:18, get out, go to outside hill, wait. When first bombs go off, attack. have fun!“
„Jít dovnitř, nastavit bomby v 11:09 na 11:17. Odejít, nastavit bomby v autech. Jet do parku Clemete. Vyzbrojit se. Vrátit se v 11:15. Zaparkovat auta, nastavit bomby v autě na 11:18, odejít. Jít ven na kopec, čekat. Když první bomby explodují, zaútočit. bavte se!“

Nutno podotknout, že ve svém školním plánovači měl Eric velmi podobný zápis. Zakončený byl slovy: "11:16 HAHAHA"

Útok byl naplánován následovně: V úterý 20. dubna před půl dvanáctou Eric i Dylan umístí v jídelně školy jednu velkou propanovou bombu. Každý z nich pak bude mít menší bombu i ve svém autě. Krom střelných zbraní, které budou mít stále u sebe, se každý vyzbrojí navíc několika noži a menšími výbušninami, které, vložené do malých trubiček, připomínají malé granáty. Jídelna byla jako místo hlavního a největšího útoku vybrána z toho důvodu, že o půl dvanácté měla být naprosto plná. To se nakonec vyplnilo, 20. dubna v 11:15 se na tomto místě nacházelo až 488 studentů a zaměstnanců školy. Navíc přesně nad jídelnou se nachází knihovna, ve které se o přestávce taktéž sejde velký počet lidí. Po výbuchu se kluci vydají do poškozené školy a "dorazí ty, co přežili" (doslovný přepis z Ericova deníku). Vše ale nakonec dopadlo trochu jinak...
Stejně jako u Erica, i v Dylanově deníku se objevují nejrůznější výpady proti lidem ze školy. Dylan píše například, že "než opustím toto mizerný místo, zabiju tolik bezcennejch lidí, kolik jen budu moci." Dylan ve svém deníku psal také, že pokud by na to byly prostředky, chtěl by s letadlem narazit do mrakodrapu Empire State Building v New Yorku. Dočkal by se - Dylanovi by bylo 11. září 2001 přesně dvacet let. (11. září 2001 provedla skupinka devatenácti islámských fanatiků, z Blízkého Východu podporovaných teroristickou sítí Al-Kajda, největší atentát na území USA. Únosem čtyř velkých dopravních letadel a nárazem dvou z nich do budov Světového obchodního centra v New Yorku a jednoho do Pentagonu ve Washingtonu zabila tisíce lidí. Ve čtvrtém letadle, které mířilo na americký Capitol, povstali pasažéři proti únoscům a po nevyhnutelném pádu letadla v Pensylvánii se všichni na palubě zabili. Během dosud nevídaných útoků zemřely v rozmezí necelých dvou hodin na tři tisíce lidí. 11. září se stalo synonymem teroru a hlavním hnacím motorem v tzv. válce proti terorismu.)

Co ještě se objevilo v denících obou střelců?
(Všechny záznamy se v denících objevily v průběhu jara 1999. Jednotlivé záznamy nechávám v originále tak, jak je kluci zapsali. Překlad snad ani není nutný.

Eric: "It’s my fault! Not my parents, not my brothers, not my friends, not my favorite bands, not computer games, not the media, it’s mine."

"I’m full of hate and I love it."

"God I can’t wait till they die."

"You know what I hate? .....MANKIND!!!!...kill everything...kill everything..."

Dylan: "Fact: People are so unaware... well, Ignorance is bliss I guess... that would explain my depression."

"About 26.5 hours from now the judgement will begin. Difficult but not impossible, necessary, nervewracking & fun. What fun is life without a little death? It’s interesting, when i'm in my human form, knowing i'm going to die. Everything has a touch of triviality to it."

Pokud v předcházejícím textu postrádáte nějakou zásadní událost, která by mohla dobře zdůvodnit nebo dokonce ospravedlnit to, co nakonec Dylan s Ericem udělali, a myslíte si tedy, že jsem něco důležitého napsat zapomněl, není tomu tak. K událostem z 20. dubna došlo. Byly tragické a kruté, ale proč se to všechno opravdu stalo, na to se odpověď hledá těžko.

Oba pak u sebe měli ještě velké množství nejrůznějších typů nožů. Svědci masakru, kteří byli během střílení ukryti v knihovně, prý slyšeli, jak jeden ze střelců říká, že by teď měli lidem podřezávat hrdla, "třeba by to byla větší legrace,". Nestalo se tak. Oba použili jen své střelné zbraně.

Dvacátého dubna. Úterý. Do maturity zbývá posledních sedmnáct dní. Ten den bylo krásné jarní slunečné ráno. Eric s Dylanem se brzy ráno o půl osmé sejdou v bowlingové hale AMF Belleview Bowling Lanes, kde si jako tradičně nakrátko zahrají. Už před osmou se však dostávají zpátky do Ericova domu, kde připravují poslední detaily celé akce. Jen pouhých třicet minut před masakrem oba nahrají krátký záznam na Ericovu audiokazetu. Jedná se o vzkaz jejich rodinám:

Eric: "Řekni to teď."

Dylan: "Ahoj mami. Musím jít. Zbývá jen půlhodiny do soudného dne. Chci se vám jen lidi omluvit za všechno to svinstvo, který vás asi teďka bude čekat. Jen chci říct, že vím, že odcházím na lepší místo. Nemám život moc rád a vím, že kdekoliv, kam se dostanu, budu šťastnější. Takže jdu. Sbohem. Rebe..." („Reb“ je Ericova přezdívka na internetu)

Eric: "Jo... Všem, který miluju - omlouvám se za to. Úplně vidím, že moje máma a táta budou z toho šokovaný... myslím, až se to doví. Omlouvám se, jasně? Nemůžu ale pomoct ani vám ani sobě."

Dylan: (přeruší Erica) "To je to, co jsme chtěli udělat."

Eric: "Morrisi, Nate, (oba jsou Ericovy a Dylanovy přátelé ze školy) jestli vy lidi přežijete, chci, abyste si vzali cokoliv z mýho pokoje a od počítače."

Dylan dodá, že si můžou vzít i jeho věci.

Eric: (nakonec) "A je to. Tak jo. Sbohem"

Dylan: (obrátí kameru na sebe) "Sbohem."

Je krátce před jedenáctou dopoledne a Eric s Dylanem se ještě na chvíli rozejdou. Eric zůstává doma, Dylan odjíždí k sobě domů. Vyzbrojit se.

Pohled na školu před útokem. Svůj provoz Columbine zahájila v sedmdesátých letech.

V letech devadesátých dostala velký finanční příspěvek od státu a ze školy se díky tomu mohla stát velice moderní budova.

Je 11:10 a Eric s Dylanem přijíždí na parkoviště před střední školou Columbine. Každý parkuje jinde. Vlastně až do chvíle, kdy padnou první výstřely v 11:18, spolu Eric s Dylanem nepromluví a ani se neuvidí. Každý z nich má v autě ve velké brašně připravenou devítikilovou bombu. O dvě minuty později oba vstupují každý jiným vchodem do jídelny a bomby ukryté v taškách pokládají na zem mezi nic netušící obědvající studenty. Nikdo nic podezřelého nezpozoroval. Oba dva pak postupně budovu opustí a vrací se zpátky ke svým autům. Zde každý z nich nastaví menší bombu, která má později explodovat přímo v autě. Poté oba v 11:16 odcházejí k východnímu vchodu do školy, který se nachází asi patnáct metrů od vchodu hlavního. Východní vchod je však postaven na kopci a z vyvýšeného místa je tedy přehledně vidět nejen na hlavní vchod, ale také na jeden z východů z jídelny. Čekají. Oba jsou oblečeni do dlouhých nepromokavých černých kabátů a černých kalhot. Dylan má kšiltovku. Oba mají na očích černé sluneční brýle. Ve svých aktovkách mají zbraně – Dylan poloautomatickou TEC-DC9 a brokovnici, Eric má krom brokovnice také devítimilimetrovou poloautomatickou pušku. V 11:17 na trávě před východním vchodem sedí Rachel Scottová a její kamarád Richard. Dylan s Ericem jsou od nich pět kroků a vidí je. Na druhé straně od kluků je pak velké baseballové hřiště, na němž posedává asi patnáct dalších lidí. Po pravé ruce mají střelci hlavní vchod do školy. Mezitím v jídelně k výbuchu velkých propanových bomb kvůli jejich špatnému nastavení naštěstí nedošlo. A když tedy ani v 11:18 nedochází k žádné explozi, dojde útočníkům trpělivost a ze svých tašek vytahují (za Dylanových výkříků: "Go, go, go!") zbraně. První výstřely směřují k Rachel, je zasažena čtyřmi ranami do hrudníku, žaludku a nohou. Richard je zasažen do břicha. Dylan se poté otáčí směrem k hřišti a začne pálit ze své poloautomatické ruční zbraně TEC-DC9 na ostatní studenty. Nepodaří se mu však nikoho ani zranit. Mezitím se Eric přiblíží až k Rachel a pátou kulkou ukončuje její život. Rachel se tak stává první obětí masakru. Vše vidí i Richard, který se však snaží hrát mrtvého, aby přežil. Podaří se mu to, Eric i s Dylanem se zaměří na hlavní vchod, který je několik metrů hned pod nimi. Z budovy zrovna vychází Anne-Marie Hochhalterová se svými přáteli. Střelci na ně několikrát vystřelí. Anne-Marie je zasažena do zad a do smrti zůstane paralyzována. Dylan v tu chvíli zřetelně vykřikne slova "This is what we always wanted to do. This is awesome!". Překlad asi není nutný. V ten samý okamžik, někdy v 11:22, vychází zase z východního vchodu, ke kterému jsou Eric s Dylanem nejblíže, Lance Kirklin, Sean Graves a Danny Rohrbough, všichni studenti školy. Všichni tři si ani nestihnou nic uvědomit a jsou zasaženi kulkami. Všichni tři leží na zemi zranění, Dylan však přijde až k Lanceovi a z bezprostřední blízkosti na něho vystřelí – Lance však dále žije. Podobné štěstí ale neměl jeho kamarád Daniel, ke kterému mezitím přišel Eric a zblízka mu vystřelil do tváře. Oba střelci poté pokračují k východnímu vchodu, kde zrovna ve dveřích stojí Patti Nielsonová, učitelka ze školy. Stihne si jen uvědomit, že něco asi skutečně nebude v pořádku, zeptá se směrem k chlapcům, co to dělají, ale jeden ze střelců na ni okamžitě vystřelí. Učitelka je však zasažena jen rozbitým sklem a okamžitě se utíká schovat zpátky do školy – ukryje se pod stolem v knihovně a k smrti vyděšená začne vytáčet telefonní číslo 911, aby přivolala pomoc.

Tato fotka dobře dokumentuje, kde přesně střílení začalo. V 11:17 už Eric s Dylanem stáli nahoře na schodech, kudy právě utíká trojice studentů. Vlevo nahoře pak můžete vidět východní vchod do školy, kde lze nyní spatřit roztříštěné sklo. Právě na tomto místě zemřela první oběť tragédie Rachel Scottová. Dole na schodech je zase vidět tělo Daniela Rohrbougha. Na fotce je vidět i dvojice policistů v černém a skupinka dalších studentů u zdi, které muži zákona kryjí, protože se obávají, že z oken knihovny, která jsou v druhém patře, mohou střelci kdykoliv vypálit. Fotka je z 12:30, Eric s Dylanem jsou mrtví půl hodiny.

11:22 až 11:25 Když byly výstřely z venku ve škole už dost zřetelné, dokázal učitel Dave Sanders zareagovat nejdříve ze všech lidí v jídelně. Vlevo vidíme snímek, který byl z bezpečnostní kamery pořízen necelých pět minut poté, co Eric s Dylanem začali před školou pálit. Zatímco ostatní lidé uvnitř školy se domnívali, že jde o natáčení dalšího amatérského filmu pro školu, Sanders téměř hned požádal ostatní, aby se ztišili a řekl, že škola je možná pod útokem a někdo venku má tedy skutečné zbraně. Téměř okamžitě začala v jídelně těžko kontrolovatelná panika, učitelé se Sandersem v čele však byli schopni žáky usměrnit a poslat je směrem k druhému východu, kterým by se dostali do bezpečí a nepřišli by tak do kontaktu s útočníky. I přes snahu učitelů, zůstalo několik lidí v jídelně. Na snímku vlevo vidíme učitele Sanderse, který, poté, co většina studentů bezpečně opustila místnost, právě z jídelny utíká pryč. Velmi pravděpodobně se snažil dostat do knihovny, která byla o patro výše, aby zde mohl varovat ostatní. V 11:25 však už Eric s Dylanem vstoupili do školy a Sanders je potkal přímo na chodbě. Byl to pravděpodobně Dylan, který na učitele čtyřikrát vypálil. Sanders byl zasažen do hrudníku a začal silně krvácet. Eric s Dylanem pokračovali dále chodbou a když byli pryč, Sanders byl schopen odplazit se do učebny biologie, kde se mu v následujících minutách snažili pomoci ukrytí studenti.

Mezi 11:25, kdy vstoupili do školy a 11:29, kdy přišli do školní knihovny, se Dylan s Ericem jen krátce podívali do prázdné jídelny, aby se přesvědčili, že bomby skutečně neexplodovaly. Hned se však vrátili na chodbu, na které rozhazovali malé bombičky a stříleli do nejrůznějšího vybavení školy. Oba střelci například rozstříleli vitrínu, která obsahovala školní poháry. Ač se na chodbě ještě zmateně pohybovali a utíkali jiní studenti, jako zázrakem se střelcům nepodařilo nikoho zranit. Při útoku se prý smáli. V 11:29 vstoupili do školní knihovny, kde se právě v tu dobu krom učitelky Nielsonové schovávalo dalších 56 lidí. Všichni byli poschováváni pod stolky. Jednalo se však o obyčejné dřevěné jednoduché stoly a potenciální oběti byli zpod stolů vidět i na dálku. Ve chvíli, kdy střelci vstoupili do knihovny, Eric hlasitě zakřičel: „Get Up!“. Jeho slova byla natolik hlasitá, že jsou slyšet i v rozhovoru Patti s operátorkou na čísle 911. Dylan pak hlasitě poznamenal "Everyone with a white cap or baseball cap, stand up!" a následně "All jocks stand up! We'll get the guys in white hats!". Nosit na Columbine bílou kšiltovku znamenalo právě patřit mezi tzv. jocks, školní sportovce. "Fine, I’ll start shooting,", tedy „dobře, začnu střílet,“ pak jen poznamenal Eric a padli první výstřely. Je zbytečné blíže popisovat následující události. V následujících sedmi minutách totiž probíhala otřesná scéna, během které Eric i Dylan chodili stůl od stolu a z bezprostřední blízkosti stříleli na ostatní studenty ukryté pod stoly. Za tu krátkou dobu se jim podařilo zavraždit deset lidí, z toho další tři dívky. Jména všech mrtvých si můžete přečíst ve Vzpomínce. 12 lidí v knihovně zranili, všechny velmi vážně. Za zmínku ale rozhodně stojí tři zajímavé skutečnosti. Během střelby zpozoroval Dylan pod stolem knihovny známou tvář. Když se k ukryté postavě přiblížil, poznal v ní svého kamaráda z Columbine Johna Savage. John se Dylana zeptal, co to dělá, na což Klebold odpověděl: „Nic moc, jen zabíjíme lidi,“. Po Savagově otázce, zda zabijí i jeho, mu Dylan jen řekl, ať vypadne. Savage utekl, ven se dostal hlavním východem. Během vraždění se pak podle výpovědí přeživších zeptal Eric jedné dívky, Bree Pasqualeové, ukryté vedle stolku, zda chce zemřít. Ona začala prosit, že má rodinu, že se bude brzy vdávat a že chce tedy žít. Eric se prý jen pousmál, otočil se směrem k Dylanovi, který stál opodál a směrem k Bree poznamenal, že je to jedno, že stejně odpálí celou školu. Dál si ale dívky nevšímal a odešel pryč. Bree přežila. Další zvláštností je pak to, že ač měli Eric s Dylanem dostatek nábojů, tak si dalších přibližně třiceti lidí v knihovně už vůbec nevšímali a v 11:36 se rozhodli odejít pryč a místnost tak opustili. Z knihovny pak krom deseti zavražděných a dvou těžce zraněných, utekli zvláštním východem všichni ostatní svědci masakru.

Poté, co odešli z knihovny, se Eric s Dylanem vrátili do školní jídelny o patro níže, kde se snažili odpálit velkou propanovou bombu. Na prvním snímku vpravo je vidět klečící Eric, jak ze své pušky míří a posléze pálí na velkou tašku s bombou. Nedaří se. Eric poté schází schody a jde za Dylanem, který stojí dále vlevo.

Na levém snímku pak Dylan (uprostřed vlevo) jen o minutu později hází k propanové bombě menší výbušninu. Ta na fotce vpravo později také exploduje, propanová bomba však nevybuchne ani poté. Musíme si uvědomit, že v tuto chvíli je už chování Erica a Dylana doslova sebevražedné. Výbuch hlavní bomby by totiž bezesporu znamenal jejich okamžitou smrt a zřícení celé místnosti.

Nevybuchlé velké propanové bomby z jídelny.

ZDE se podívejte na sestříhané záběry ze školní jídelny, která byla v době, kdy do ní přišli Eric s Dylanem již téměř prázdná. Na videu je mimo jiné zachycena snaha obou kluků odpálit hlavní bombu v tašce.
ZDE je zajímavější video, protože v jeho pozadí můžeme slyšet několik telefonních hovorů. Na tom úplně prvním je zachycena Patti Nielsonová, která ukrytá pod stolem telefonovala s linkou 911 přímo od vchodu do knihovny. Krom jejího popisu událostí, které se právě děli, můžete slyšet i výstřely a její varování ostatním dětem, aby zůstaly schované pod stoly. Na konci videa pak můžete slyšet zase telefonní hovor mezi operátorkou a otcem Erica Harrise, který si ještě během střelby ve škole toho osudného dopoledne uvědomil, že za útokem by mohl stát právě jeho syn.

Je 11:57. Oběma střelcům se nepodařilo velkou bombu připravenou v jídelně odpálit. Na záběru z bezpečnostní kamery se Eric divá směrem k výbušnině, Dylan se k němu právě přibližuje. Něco mu říká. Oběma zbývá necelých osm minut života.
Jakmile opustí jídelnu, pokračují oba chodbami školy, přičemž kolem sebe střílí ze svých zbraní. Chodby jsou už teď ale zcela prázdné a nikoho se jim nepodaří zranit. Během těchto okamžiků si ale prý střelci vyměnili několik pohledů s ostatními studenty, kteří byli pozavíraní a poschovávaní v ostatních učebnách. Stačilo by, aby střelci vstoupili do jediné třídy a mohl začít masakr stejný, jako probíhal v knihovně. I když Dylan s Ericem věděli o přítomnosti ostatních studentů v dalších třídách, prakticky si jich nevšímali a vydali se na svou poslední pouť směrem do knihovny. V pravé poledne přichází Eric i Dylan opět do knihovny, na jejíž podlaze zůstává deset mrtvých spolužáků a dva těžce zranění, kteří hrají mrtvé. Střelci se přiblíží k oknu a začínají pálit na policisty, kteří stojí venku. Právě z tohoto okamžiku je i fotka vlevo, kde vidíme jednoho policistu v černém, jak kryje ostatní studenty, kteří se za jeho autem schovávají společně s ním. Jen pár metrů po jeho levé ruce se nachází patnáctiletý Daniel Rohrbough, který byl po zásahu do tváře na místě mrtev. Jak vidíme na snímku, palba je opětována a Eric s Dylanem se po krátké přestřelce od oken oddalují. Co přesně se děje od 12:02, kdy střelba ustála, do 12:08, to dnes už nikdo nezjistí. Přesně osm minut po dvanácté slyší svědci z chodby a vedlejší místnosti hlasité zvolání obou kluků: „One, Two, Three!“.

A výstřel.

Tato fotka je přibližně ze stejného okamžiku jako fotka s autem a kryjícími se studenty za ním, kterou můžete vidět o kousek nahoře. Fotku vlevo pořídil ze svého balkónu jeden z občanů Littletonu. Vidíme okna do knihovny, která jsou v druhém patře. Právě došlo ke krátké přestřelce mezi policisty na parkovišti a střelci v knihovně. Zbývá jen několik krátkých okamžiků do sebevraždy obou kluků.

Ve 12:08 sedmnáctiletý Dylan a osmnáctiletý Eric spáchají sebevraždu, každý jedním výstřelem přímo do spánku. Oba leží jen půl metru od sebe a jen několik metrů od svých obětí. (ZDE je fotka mrtvých vrahů. Fotku jsem raději zcenzuroval, protože její originální verze, vzhledem k tomu, že Eric i Dylan přišli téměř o celou hlavu, rozhodně není pro slabší povahy!). Učiteli Daveu Sandersovi zbývají dvě hodiny života. Do školy se ale ani ve chvíli smrti obou střelců nedostal jediný policista, i přesto, že muži zákona už několik minut čekají venku. David Sanders mezitím stále bojuje o život v učebně biologie, kde se mu ostatní studenti snaží pomoci. Mimochodem, jedním ze studentů, který se učiteli zoufale pokoušel zachránit život a nějakým způsobem přivolat skutečného lékaře, byl i Greg Barnes. Ten po hrůzném zážitku trpěl silnými depresemi a na jaře 2000 během ročního výročí tragédie úspěšně spáchal sebevraždu. Mnohými je dodnes Greg považován za čtrnáctou/šestnáctou oběť celého masakru. Učitel David Sanders pak umírá z důvodu kritické ztráty krve ve 14:28, tedy dvě a půl hodiny od doby, kdy život dobrovolně ukončili jeho vrazi. Ale vraťme se zpátky v čase: kolem 12:25 do prostor parkoviště školy přijíždí speciální zásahová jednotka SWAT. Kolem 12:30 je zahájena akce, při které policisté ze SWAT týmu postupně pročesávají školu. Vzhledem k tomu, že mezitím explodovala menší bomba v Dylanově autě, obávají se však nejen toho, že se ve škole útočníci stále schovávají, ale také toho, že se mohou ve škole nacházet další výbušniny. Tak či onak jde ale o nesmírně pomalý a táhlý zásah, při kterém elitní policisté „čistí“ místnost po místnosti. Bohužel, do knihovny, kde leží dva těžce zranění a také mrtvá těla střelců, se dostanou až jako do poslední kolem 15:25, tedy více jak TŘI hodiny po Ericově a Dylanově sebevraždě!

Ještě ve 14:55 probíhala zdlouhavá evakuace školy. Na záběru vidíme, jak policie přikázala studentům zůstat co nejblíže stěně školy, aby nemohli být zasaženi kulkami.

Je 14:38. Na fotkách (obě se zaměřují na to samé, každá jen z jiného pohledu) vidíme jednoho ze studentů zraněných při masakru v knihovně, kterému se nepodařilo uniknout po svých. Doplazil se tedy k rozbitému oknu a policie ho dostala do bezpečí.

Celý policejní zásah byl značně chaotický. Na snímcích můžete vidět vyděšené studenty, kteří nebyli v bezpečí ani v těsné blízkosti svých domovů, které byly ze školy stále "na dostřel".

Hned v odpoledních hodinách 20. dubna 1999 začalo intenzivní vyšetřování, kterého se zúčastnili především vyšetřovatelé z řad FBI, což je Federální úřad pro vyšetřování, ale také z ATF, to je zase agentura kontrolující držení alkoholu, tabáku a zbraní na území USA. Celý případ pak krom toho spadal pod detektivy z Jefferson County. Vyšetřovatelům se dostalo do rukou především velké množství materiálů Erica Harrise a Dylana Klebolda, počínaje jejich deníky s veškerými informacemi o útoku, videonahrávkami a konče zbraněmi a náboji, které oba nechali před akcí doma. Rodiče obou útočníků samozřejmě s policií spolupracovali. Prakticky jedinými, kdo byli za tragédii na škole vyšetřování a vzati do vazby, byla Robyn Andersonová a Mark Mannes. Oba byli obviněni z toho, že vrahům zakoupili a tedy opatřili střelné zbraně, které pak útočníci při útoku použili. Když však policie zjistila, že žádný trestný čin nespáchali a vlastně jen v obchodě zakoupili výrobek, oba obviněné propustila. Za tragédii tak nakonec nebyl nikdo nikdy (krom drobných problémů některých členů skupiny se zákonem) odsouzen a to je nakonec snad i dobře. Dva jediní skuteční viníci jsou mrtví. Navíc dost dobře lze věřit i Ericovým a Dylanovým blízkým, včetně členů Trenchcoat Mafie a Dylanově dívce Robyn, že o ničem dopředu nevěděli. Vyšetřování nakonec trvalo dlouhou dobu. Až v dnešních dnech, tj. v roce 2006, byly dány veřejnosti k dispozici důvěrné materiály Erica i Dylana - deníky, které mají dohromady více než tisíc stránek, si dnes může na internetových stránkách policie Jefferson County stáhnout kdokoliv. Navždy v archivu však velmi pravděpodobně zmizí jiné kontroverzní audio a videonahrávky obou střelců, u kterých se představitelé policie obávají, že by mohli do budoucna inspirovat další zabijáky.

A jak vlastně na celou událost nahlíží veřejnost? Pohřbu obětí se zúčastnily tisíce lidí, vyšlo několik desítek knih, natočeno bylo několik dokumentů a pro oběti bylo složeno několik písní. A jak dnes lidé nahlíží na Erica a Dylana? Je nutno říct, že oba kluci mají velmi různorodou reputaci – pro jedny jsou právě oni dva zdrojem veškerého zla a násilí, které dění v Columbine tehdy zachvátilo, pro druhé jsou Eric s Dylanem čtrnáctou a patnáctou obětí celého masakru. I přesto, že dnes – téměř deset let po incidentu – je už celý případ dávno uzavřen, existují lidé, kteří se stále snaží nalézat viníky. Takoví lidé se během let neostýchali ukázat prstem například na Marilyna Mansona, jehož hudbu Eric i Dylan poslouchali a pozornosti neušly ani počítačové hry Doom a Wofenstein, které střelci hráli.

Studenti v šoku. Stejně tak i rodiče a policisté. Někteří zasahující policisté nemohli po zákroku stále věřit, že do oken knihovny pálili na ozbrojené sedmnáctileté studenty.

Dohromady 24 zraněných studentů bylo převezeno do šesti různých nemocnic v blízkém okolí.

Někteří rodiče se svých dětí dočkali, jiní takové štěstí neměli.

Na fotkách můžete vidět auta Rachel a Johna - dvou obětí masakru. Přes noc se u nich objevily stovky růží...

Několik měsíců po tragédii vydala policie z Jefferson County oficiální zprávu o uzavření vyšetřování. Zde v krátkosti a ve stručnosti shrnuje ta nejdůležitější fakta, která o masakru v Columbine existují. Mimo jiné se v dokumentu píše o tom, co se stalo, kdy vše probíhalo, jak to probíhalo a kdo to spáchal. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, proč celá akce proběhla právě v úterý 20. dubna 1999. Existuje celá řada teorií a některé z nich vám nabízím:

20. dubna 1889 se v Rakousku narodil Adolf Hitler, německý diktátor a jeden z největších masových vrahů historie. Mnoho lidí se domnívá, že Eric s Dylanem naplánovali masakr právě ke sto desetiletému výročí od narození Hitlera. Nic takového však nebylo nikdy prokázáno, žádná zmínka nepadla ani v denících jednoho z kluků, navíc Dylanovi předci z matčiny strany byli Židé. Mnohem pravděpodobnější pak je následující teorie. V novodobé historii Spojených států existuje několik bolestivých míst, za které je vláda USA často kritizována. Jde především o kontroverzní zásah armády ve Waco v Texasu v roce 1993. Právě na jedné z farem v tomto americkém městečku se se svými 78 stoupenci zabarikádoval David Koresh, vůdce davidianské větve sekty Adventistů. Poté, co vyjednávání zkrachovala, armáda neváhala použít těžkou techniku, aby členy sekty, mezi nimiž se nacházelo na dvacet malých dětí, dostala ven. Mezitím však došlo k zachvácení budovy požárem, za kterým stálo pravděpodobně několik fanatických členů sekty s Koreshem v čele. Celý komplex lehl popelem a všichni lidé v něm uhořeli zaživa. Vše se odehrálo 19. dubna 1993. Ač bylo v následně probíhajícím (a hned po vyšetřování kauzy Clinton-Lewinská druhým nejostřeji sledovaným) vyšetřování dokázáno, že za požárem skutečně stáli sami Davidiáni, velká část veřejnosti FBI a ATF (které za zákrokem stály) jejich část viny nikdy neodpustila. Z té části veřejnosti, která vládě těžce toto fiasko odpouštěla, byl i Timothy McVeigh. Ten přesně během dvouletého výročí od tragédie, 19. dubna 1995, odpálil dodávku naplněnou trhavinou a hnojivem před pobočkou ATF v Oklahoma City. Při tomto bombovém atentátu, ve světě známém jako Oklahoma City Bombing, zemřelo 168 lidí, kolem 800 bylo zraněno a do 11. září tak šlo o největší teroristický útok na území USA. McVeighe popravili Spojené státy v červnu 2001.

Ale zpátky k závěrečné vyšetřovací zprávě: V samém závěru pak vyšetřovatelé dodávají, že nemohou říci přesně, proč Eric a Dylan spáchali to, co spáchali, ale mohou slíbit všem, – pozůstalým po obětech, veřejnosti – že se něco podobného už nikdy nebude opakovat. Já bych se ale přeci jenom rád zeptal na jednu otázku: Jak může někdo říct, že se už podobná událost nebude nikdy opakovat, jak něco podobného můžeme tvrdit, když si nedokážeme odpovědět na tu nejzásadnější otázku ze všech – proč? Proč vezmou dva mladí a inteligentní lidé do rukou zbraně a jsou pevně odhodláni ukončit jiné lidské životy. A nejen životy druhých, ale i ty svoje! Vždyť Eric s Dylanem si ani na minutu nepřipouštěli to, že by mohli být zadrženi. Svou akci totiž od samého začátku plánovali jako sebevražednou. Podivuhodné je na tom to, že jak Dylan, tak i Eric, oba dokázali před tragédií doslova nadšeně hovořit o své budoucnosti - Dylan plánoval s kamarády vysokou (na kterou měl velké šance se dostat) a Eric chtěl do armády. Přesto došlo k 20. dubnu... A rozhodně se ani jeden ze střelců neměl špatně - oba vyrůstali v naprosto stabilních rodinách. A přesto dokázali tak dlouhou dobu plánovat a chladně kalkulovat, jak nakonec provedenou vraždu tolika lidí. Proč? A pokud by se v tuto chvíli objevily hlasy lidí, které by mluvily o tom, že oba kluci byli nadrogovaní, musel bych je BOHUŽEL zklamat. Při pitvě se v Dylanově těle nenašla žádná cizí látka, v Ericově těle bylo malé množství Luvoxu, které ale nemohlo jeho chování nijak výrazně ovlivnit. Takoví lidé by si zkrátka měli uvědomit, že zbraně do rukou brali obyčejní, racionálně uvažující mladí lidé. A to je zlé...

Maskot střední školy Columbine. Vlevo je jeho původní podoba, vpravo je ta aktuální. Ano, zmizela puška...

Jen několik kroků od místa, kde střelba začala, se během pár dnů objevilo patnáct křížů se jmény obětí... Nebo jen se jmény třinácti obětí a jejich dvou vrahů? To už je teď stejně jedno, zuřiví rodiče Ericův a Dylanův kříž později strhli. Na Dylanův kříž ještě před tím někdo napsal slova jako „Styď se, Dylane“, ale také „Bože, odpust jim, neboť nevědí, co činí“. Na Ericův kříž kdosi ke slovu „Proč?“ přidal „Jak jen ti můžeme odpustit?“.

Na Erica s Dylanem existují velmi rozporuplné názory. Jedni je ostře odsuzují, jiní se je zase snaží alespoň v některých ohledech pochopit. Dobře to dokazuje také obrázek vlevo, který je z dubna 1999. Rozzlobená žena popisuje Dylanův kříž zlostnými výrazy, zatímco se s ní kvůli tomu hádají studenti školy. Co se týká rodičů obou střelců, tak ty drtivá většina veřejnosti litovala. Například na tomto obrázku můžete vidět vyjádření veškeré podpory Ericovým rodičům. Ale ruku na srdce, je to až tak snadné? Kde začít hledat viníka, než tam, kde oba vrazi vyrůstali - doma...

Prakticky na tom samém místě, kde střílení začalo a tedy jen pár kroků od místa, kde zemřela první oběť masakru Rachel Scottová, byla přes léto postavena nová knihovna, která z velké části sloužila k památce celé tragédie (vidíte na fotce vlevo). Všechny oběti připomíná skromná pamětní deska hned u vchodu do nové knihovny. Vedení Columbine nechalo pak ještě během léta 1999 vybudovat novou jídelnu, aby na ty nejbolestivější okamžiky zůstala pokud možno ta nejmenší vzpomínka. U vstupu do knihovny je však vybudována pamětní deska se jmény všech třinácti obětí masakru. Krom toho i v dnešní době probíhají vzpomínkové akce, nejen kvůli událostem v Columbine, ale také kvůli dalším podobným tragédiím. Přímo do Littletonu každý rok přijíždí i exprezident Bill Clinton, za jehož působení v úřadu amerického prezidenta se tragédie stala. Například ZDE jsou fotky ze smutečního ceremoniálu z června 2006, ZDE je článek v rockymounainnews.com. (columbinememorial.org)

Columbine se v měsících po tragédii věnovala alespoň ve Spojených státech obrovská pozornost. To, že se točily dokumenty a psaly knihy nejen o celé události, ale i o jednotlivých obětech, jsem už psal. Velkou pozornost celému masakru věnoval i proslulý americký magazín TIME. Hned na konci dubna 1999 se na obálce časopisu objevily fotky Erica a Dylana s velkým nadpisem "Zrůdy odvedle". Kolem usměvavých tváří obou střelců byly rozesety fotky jejich obětí. Podruhé se o Columbine hodně mluvilo na Vánoce 1999. V prosinci totiž policie oficiálně vypustila na veřejnost první soukromé zápisky v denících obou vrahů s především jejich videonahrávky. Výstižně se na své obálce v dubnu 1999 ptal i známý americký časopis Neewsweek.

A jak to všechno na Columbine pokračovalo? Studenti se už na začátku května vrátili do školy (první fotka). Maturitní ročník, do kterého patřili i Eric s Dylanem, odmaturoval v červnu (druhá fotka). Vše proběhlo řádně a v pořádku. Jen někteří studenti museli bohužel maturovat na vozíku (třetí fotka).

Pro Columbine se skládali písničky (první fotka) - známá "Columbine: Friend of Mine" -, název školy se stal synonymem pro utrpení nevinných, sami žáci Columbine získali na konci školního roku 1998/1999 místní pohár ve fotbalovém turnaji (druhá fotka) a Brooks Brown ztratil dva kamarády... (třetí fotka)

Debaty a diskuse o právech držení zbraně, o násilí na školách, o škodlivosti počítačových her a násilných filmů a o agresivitě mezi mladými probíhají dodnes...

Na tomto místě bych celé obecné povídání o tragédii na Columbine uzavřel. V krátkosti Vám ještě nabízím příběh jedné z obětí a celou řadu odkazů.

Události z 20. dubna přinesli na světlo světa nejen životní příběhy vrahů, ale také životní poutě jejich obětí. Některé z dětí, jejichž životy byly tak tragicky ukončeny během pár krátkých sekund, se po smrti stali téměř celebritami. Týká se to především Rachel Scottové, která byla při útoku zabita jako první a Cassie Bernallové, která byla stejně jako Rachel silně nábožensky založená, a také právě proto se mnoho věřících domnívá, že obě byli zabity pro svou víru. Osudy obou dívek zasáhly do srdcí tisíců lidí – píší se o nich knihy, vznikají internetové stránky. U Rachel je vše umocněno ještě tvrzeními svědků tragédie, kteří popisovali situaci, kdy se Eric přiblížil ke zraněné Rachel, aby pátou kulkou ukončil její život. Před tím se jí prý zeptal doslova: "Do you believe in God now?", načež ona prý odpověděla: "You know that I do...". Právě proto je Rachel někdy nazývaná "bojovnicí Krista, která se ke svému Pánu neotočila zády ani tváří v tvář smrti"... Rachelin životní příběh zaujal i mě - můžete si o ní přečíst na jejich oficiálních stránkách, odkud můžete nakupovat také knihy a videokazety pojednávající právě o ní. Jak lze z nevinné, obyčejné dívky udělat novou Pannu Marii a celebritu v jedné osobě, se můžete podívat např. zde: rachelscott.com, racheljoyscott.com a racheljoyscott.net. Krom toho vznikla i jakási Rachelina nadace, za kterou stojí její rodiče a která se snaží předcházet a řešit násilí na školách. Více informací můžete najít na adrese rachelsredemption.com. Krom toho na území Spojených států probíhá i program, který se jmenuje Rachel's Challenge. Jedná se o rozsáhlý program, který si klade za úkol inspirovat mladé lidi a přinést pozitivní atmosféru do běžného školního života. Tato akce průběžně probíhá na desítkách školách. (Na fotce vlevo nahoře je sedmnáctiletá Rachel se svými bratry - zajímavost: vpravo je Rachelin starší bratr Craig. 20. dubna 1999 byl přímým svědkem masakru v knihovně. Pod stolem se ukrýval společně se svými kamarády, školními fotbalisty, Isaiahem Shoelsem a Matthew Kechterem. Během chaotického střílení byli oba zavražděni. Mezi jejich mrtvými těly zůstal ležet nezraněný Craig. Obrovské štěstí, které jeho mladší sestra neměla, nebo něco jiného...?)

Události, které se pojí s Rachelinou smrtí, jsou ale skutečně velmi zajímavé. Tak například v létě 1998 si do svého deníku zapsala, že ví, že jí nezbývá už ani rok života, že je ale přesto již připravená odevzdat se do rukou božích. Vlevo pak vidíte tři různé kresby, které Rachel namalovala. První obrázek Rachel namalovala 20. dubna 1999 ráno v hodině estetické výchovy, jen dvě hodiny před svou smrtí. Můžete na něm vidět jeden pár očí a slzy, které od nich padají na růži, přičemž se následně mění v krev. Těch slz je přesně třináct - třináct bylo i obětí, které ten den při tragédii ve škole zahynuli. Prostřední obrázek je pak ofocený z Rachelina deníku, který si psala. Stojí na něm "These hands belong to Rachel Joy Scott and will someday touch millions of people's hearts" ("Tyto ruce patří Rachel Joy Scottové a jednoho dne se dotknout milionů lidských srdcí"). Rachel tento obrázek nakreslila, když jí bylo 14 let. O tři roky později se její život stal nesmrtelným právě v srdcích tisíců lidí.

2. září 2006 v Severní Karolíně v USA zavraždil devatenáctiletý Alvara Castillo svého otce. Následně se vydal do své školy Orange High School, kde rozpoutal střelbu. Nepodařilo se mu nikoho zabít, zranil dva studenty. Při palbě prý křičel "Remember Columbine!" ...

Pamatujte na Columbine...